Román Sniper se odehrává během války, jejíž místo není přesně určeno, ale kterou cítíme blízko nás. Před očima čtenáře se odvíjejí současně čtyři příběhy. Skupina vesničanů utíká po vojenském útoku na jejich vesnici. Ženy mučené vojáky se dokážou vysvobodit ze zajetí a uniknou svým vražedníkům. Muž bez jména se vrací do své rodné vesnice, kde hledá ve zmrzlé zemi mrtvá těla členů své rodiny. A tyto

Nebyl jsem, v případě napsání této útlé publikace, inspirován majorem Zemanem ani jeho třiceti socialisticko - kriminalistickými kousky, ale výzvou mých přátel, abych zavzpomínal na třicet roků své lékařské, především psychiatrické praxe a vybral z nich stejný počet vážných i veselých příběhů.

Ať čteme kteroukoli knihu, hledáme v ní svoje současníky, odpovědi na otázky kladené naší dobou, hledáme v ní sebe. A nalézáme – třeba u Karla Čapka, jehož výjimečnost spočívá v tom, že uměl odkrýt, zdánlivě s lehkostí a bez námahy, velká témata doby, jež nás zajímají i dnes, třebaže od napsání Továrny na Absolutno uplynulo sto let, což představuje čtyři generace. Posuďte sami. Nově vynalezený stroj

Příběh složitého prožívání skutečnosti je zároveň téměř básnickou metaforou současného komplikovaného světa. Jasmínu a Alexe spojuje pokus o sebevraždu. Úvodní útočný a vzteklý křik připomene proslulý Munchův obraz a vyprávění postupně odkrývá příčiny uvolněné emoce spolu s minulostí obou hlavních postav. Společná bolestná zkušenost jim umožňuje komunikovat skrze myšlenky, představy a sny. Překračují

Sudety jsou v novele Kocovina vykresleny jako místo, kde lidi zůstávají jen proto, že nemají jinou možnost. Místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa a začínají se tak trochu podobat zvířatům. Nedávná historie je ve vesnici v blízkosti rakouských hranic stále přítomná: postava místního blázna Honzíka, syna Češky a odsunutého Němce Hanse, je středobodem vyprávění. Kolem něj se

Rozvod jako takový s sebou většinou příliš humoru nenese. Rozvodem ale dozajista něco končí – a něco začíná! Hrdina knihy Ivana Galambici je toho zářným příkladem, neboť po této neblahé události zažívá situace, které jsou někdy humorné, někdy tragikomické, sem tam neuvěřitelné, a někdy se čtenář neubrání, aby mu smíchy nevytryskly slzy. Některé autorovy povídky tak ne náhodou odkazují k tomu nejlepšímu,

Leona studuje třetí ročník antropologie v Praze a vypadá to, že kromě studia pro ni není nic důležité. Dokud nepotká Vlada. S ním se naučí dotýkat se hranic svých možností, jak v oblasti citů, tak i sexu, ale s postupujícím časem začíná tápat v tom, co je ještě možné ve jménu osudového vztahu snést… Příběh s lehkostí přenáší čtenáře do let nedávno minulých a s nesentimentální nostalgií oprašuje kouzlo

Název knihy Kdy se dotknout dospělosti napovídá, jaké otázky autorka klade svým hrdinům i čtenářům. Příběhy mladých lidí, kteří činí svá první důležitá rozhodnutí a pojmenovávají silné i složité chvíle, které v cestě za dospělostí prožili a přežili. Jsou tichým odrazem našich vlastních životů. Profesor Miloš Horanský k tomu podotýká: „První mocné životní karamboly. Jizvy na duši a citech, nesrovnatelně

Jak postihnout nástup společenské změny? Příchod rozvratu, totality? Hlavní hrdinka příběhu Marie pracuje v Korporaci. Před rokem jí zemřel otec, vlivný politik a ředitel Korporace. Aniž by to tušila, má nepřítele. Vyšetřovatel, jehož moc ze dne na den roste, se chce jejímu otci pomstít za dřívější křivdu a objektem jeho pomsty má být právě Marie. Organizace života založená na společenské smlouvě je

Verona se na rodičovské dovolené cítila osaměle a nebyla jediná. Přihlásila se do diskuzního klubu na internetu a zjistila, že podobný problém tu řeší i další ženy. Každá v jiném věku, v trochu jiné životní situaci, každá se svým příběhem a každá s touhou dělit se o své pocity s ostatními. Veronu osudy devíti kamarádek tak zaujaly, že se je rozhodla převyprávět a možná tím vyřešit i příběh vlastní.

Rukověť pábitelského učně Čtvrtý svazek Hrabalových spisů přináší Hrabalovy prózy, mimo jiné Slavnosti sněženek, Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony, Autíčko, které jsou součástí 12. svazku SSBH. I tentokrát budou Hrabalovy texty doprovázeny komentářem editorů Díla Václavem Kadlecem a Jiřím Pelánem.

V první polovině své desáté knížky přichází autor s kratičkými prozaickými útvary, jejich poetičnost a jemný humor si nachází větší porozumění u „nečtenářů“ básní, aby je v druhé polovině přesvědčil, že poezie je zrcadlem duše básníků, ale i čtenářů!

Výraz přátelé se zvláštními výhodami vyjadřuje vztah osob opačného pohlaví, kteří nechtějí, aby jejich poměr přerostl v lásku. Nejde o cynické poskytování svobody v partnerském vztahu, nevázanou promiskuitu, ale o snahu, aby jejich vztah nebyl zmítán v bouři extází od zamilovanosti k hádkám a rozchodům. Aby jej nepokazil sex, žárlivost, ani marná snaha, aby ten pocit blaženosti trval na věky. Masako

Nový román Ondřeje Štindla nazvaný Tolik popela nabízí v hojné míře to, co známe už z autorových předchozích tří próz – řečeno s českými literárními recenzenty, „Štindl je výborný vypravěč s nezaměnitelným stylem“ (Reflex), vyznačujícím se „nezvyklou bohatostí i obrazností jazyka“ (Deník N), jehož příběhy jsou vždy vystavěny „s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou

...a tak zkouším z paluby zamávat či poslat znamení, že zde jsem. Volám ze svého plavidla po někom, kdo by rozuměl, nakláním se přes palubu a odhazuji do moře lahve se zprávami, ale zdá se, že celý nekonečný svět je pustým oceánem, že zde není nikdo, ke komu by zprávy mohly doputovat. Ostatní lodi planet a flotily galaxií nejsou než bludnými Holanďany, vory bez života, nahodile plovoucí vesmírem. Já,

Záchrana zraněného francouzského partyzána sudetskými dětmi, další dva osudy politických vězňů, příběh ze šumavského pohraničí, kde na tradici pašeráků navázali převaděči uprchlíků před komunistickým režimem. Čtyři povídky zasazené do období od konce druhé světové války až do nedávně minulosti připomínají pohnuté momenty českých dějin, jsou však díky optimistickému pohledu i nadhledu Jiřího Stránského,

Cesta románové hrdiny Mika začíná v dětském domově v pohraničí, odkud se vydává poznávat svět i sebe sama. Jeho příběh se mísí s historií, jež se vynořuje kdesi na zakarpatské Ukrajině. V mnoha tragických i úsměvných zákrutech se obě linie proplétají, aby nakonec dospěly k překvapivému rozuzlení.

Maminka má ambice. Tatínek má maminku, housle a králíky. Děda malíř a děda vinař mají – alespoň občas – odpovědi na Marjánčiny otázky. A pak je v Praze revoluce, doba dělá kotrmelce a všichni dospělí je dělají spolu s ní. Praha je daleko, Rakousko blízko a najednou se do něj smí. Má maminka pořád ještě ráda tatínka? Přelomový školní rok 89/90 zvídavýma očima malé holky z jihomoravské vinařské vesnice.

Kniha povídek o ženách nejen pro ženy. Nová kniha Ireny Obermannové přináší zbrusu nové povídky, napsané výhradně pro tuto sbírku, doplněné několika dalšími, které již vyšly časopisecky. Povídky jsou tak trochu artistický výkon, krasojízda na bílém koni, pirueta. Čím jsou kratší, tím je těžší je napsat. Vydat knihu povídek je pro autora vždycky výzva.

Syrovost života. Karamboly. Sex. Alkohol. A boj. Tak by se dal charakterizovat příběh, který je inspirovaný skutečnými událostmi a nezačíná právě šťastně. Víš, že jsem si vždycky myslel, že sex je pro mě ve vztahu na prvním místě? A teď vidím, že prostě jenom nechci být sám, vysloví jednoho dne Míra. Táhne mu na padesát, ale v podstatě stihl prožít dva životy. Dvě manželství. Leccos se mu v nich nepovedlo